významní obyvatelé vily

Obsah expozice a živého programu vily je zaměřen zejména na život a tvorbu divadelníka, herce a spisovatele , v širším kontextu ale představí proměnu kulturního, společenského a politického života v Československu v průběhu téměř celého 20. století. Expozice představí i Werichova tvůrčího partnera , ale i další osobnosti, jež vilu v průběhu 20. století obývaly (básník , historik  aj.), připomene i šlechtický rod Nosticů, který objekt vlastnil a který ji koncem 18. století nechal architektem Ignácem Palliardim upravit do dnešní podoby.

Servác Engel

Prvním známějším obyvatelem a uživatelem domu byl Servác Engel. S rodinou svého otce, původem z Tonerenu u Maastrichtu, se kolem roku 1630 přistěhoval do Prahy, kde se usadili na Kampě v dnešní Werichově vile a poblíž založili velký závod na zpracování kůží (koželužnu). Do historie města Prahy se Servác Engel zapsal v roce 1648, kdy spolu s dalšími Pražany a zaměstnanci rodinné koželužny obsadil Staroměstskou mosteckou věž a podílel se na zabránění vpádu Švédů do Starého Města, které i díky tomu nebylo tolik zničeno. Za to byl ještě v roce 1648 povýšen do šlechtického stavu a získal přídomek z Engelsflussu a erb. I díky výhodným sňatkům zbohatl, v roce 1655 zakoupil zámek a panství v Mníšku pod Brdy, který zrekonstruoval a pečoval o celé hospodářství. Zemřel v roce 1674. Mužští potomci tohoto rodu vymřeli v roce 1743 Ignácem Engelem z Engelsflussu.

Josef Dobrovský

(17. srpna 1753 Ďarmoty, dnešní Maďarsko – 6. ledna 1829 Brno)

Lingvista, historik, a „otec češtiny“ byl mužem, kvůli kterému byl zahradní domek, dřívější koželužna, přestavěna do dnešní klasicistní podoby.

Dobrovský začal v roce 1868 studovat bohosloví a filozofii v Praze (zde se také setkal s osvícenským myšlením, které na jeho další teoretickou práci o jazyku mělo zásadní význam); v roce 1772 vstoupil do jezuitského řádu v Brně, i díky možnostem studia, které řád svým členům nabízel. V roce 1773 byl však řád zrušen. Dobrovský se vrátil na pražskou univerzitu, kde dokončil kněžská studia, nicméně jako kněz nepůsobil – stal se vychovatelem synů hraběte F. A. Nostice, nejvyššího purkrabího v Čechách. V jedné z nejvýznamnějších šlechtických rodin té doby se setkával s předními učenci, vědci a umělci.

Nosticové se stali jeho celoživotními patrony, umožnili mu rozvíjet jeho pedagogickou kariéru (dva roky působil jako rektor Generálního semináře kněžského v Hradisku u Olomouce) i cestovat po Evropě. V roce 1784 Dobrovský spoluzakládá Českou (později Královskou) společnost nauk a několik let působí i jako její ředitel; později, v roce 1818 se zasloužil o založení Národního muzea v Praze. V devadesátých letech se u něho objevují příznaky duševní choroby, kterou se dařilo úspěšně léčit. Nosticové pro Dobrovského přestavěli zahradní domek v části jejich zahrady. Na Kampě pobýval až do své smrti a napsal zde svá klíčová díla z oboru slavistiky.

Dobrovský je asi nejvýznamnějším osvícenským vědcem spojeným s Českými zeměmi – vedle položení základů pojetí dějin slovanského elementu v evropských dějinách, analýzy českého jazyka či hledání společné podstaty slovanských jazyků obecně vystupoval aktivně ve veřejném prostoru, vedl ke kritickému a svobodnému myšlení a porozumění dobových poměrů. Má nezastupitelnou roli v zachování či udržení češtiny jako aktivně používaného jazyka. Dobrovský se mj. snažil povzbudit spisovatele, aby psali česky a tím rozvíjeli jazyk, který se pak prostřednictvím literatury dostával do širšího povědomí. Se stejnou racionalitou přistupoval k českým dějinám: jako první nastolil linii, kterou potom důkladně rozvinul jeho nejvýznamnější žák, František Palacký. Dobrovského vrcholným dílem je Institutiones linguae slavicae dialecti veteris (Základy jazyka staroslověnského, 1822).

Zdeněk Wirth

(11. srpna 1878 Libčany – 26. února 1961 Praha)

V letech 1929 až 1941 bydlel ve Werichově vile, tehdy Dobrovského domku, legendární historik umění profesor Zdeněk Wirth, který se vedle vlastní badatelské činnosti výrazně podílel na organizaci kulturního života první republiky a na způsobu uchování, péče a prezentace o movité i nemovité kulturní památky.

Wirth vystudoval historii a bohemistiku na Karlo-Ferdinandově universitě (v té době nebyla obsazena Katedra dějin umění), v roce 1909 obhájil disertační práci na téma česká barokní gotika, čímž poprvé zhodnotil do té doby nepříliš oceňovaný fenomén českého baroka. Zároveň pracoval v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. První světovou válku prožil v armádě.

Od roku 1918 nabral jeho život velmi dynamický spád – jako úředník nově zřízeného Ministerstva školství a národní osvěty zastával celou řadu veřejných funkcí (v roce 1923 byl jmenován přednostou celého osvětového odboru ministerstva a tuto pozici zastával až do konce roku 1938) a z jejich titulu se vyjadřoval prakticky ke všem aspektům organizace kulturního života, zejména spjatého s architekturou, památkovou péčí, vzděláváním, ale také ochranou přírody. Vytvořil mj. systém ochrany památek v podobě, v jaké z velké míry existuje dnes – zřídil jednotlivá pracoviště, definoval jejich pravomocí apod. Druhou světovou válku prožil jako penzista, v roce 1941 byl zbaven většiny veřejných funkcí; v té době také musil opustit obecní byt ve Werichově vile. V únoru 1945 se stal členem ilegálního odbojového orgánu Česká národní rada, který mj. koordinoval květové Pražské povstání. Po osvobození se vrátil do veřejného života jako poradce na Ministerstvu školství a osvěty a v této pozici koordinoval zajištění konfiskovaných památek. Kromě toho po celý svůj život zastával řadu dalších funkcí, přednášel dějiny umění, angažoval se v Klubu za starou Prahu, napsal řadu vědeckých i popularizačních článků z oblasti architektury a památkové péče. Velkou badatelskou pozornost věnoval Wirth zejména ve 30. letech historii a památkám města Prahy.

Jan Werich

(6. února 1905 Smíchov – 31. října 1980 Praha)

Nejznámějším obyvatelem domu čp. 501 na Kampě byl Jan Werich, po kterém nese vila i své současné jméno.

Národní umělec Jan Werich byl divadelní a filmový herec, komik, klaun, autor divadelních i filmových scénářů, spisovatel, dobový glosátor – obecně člověk mnoha talentů a uměleckých projevů. Spolu s podobně založeným Jiřím Voskovcem a hudebním skladatelem a interpretem Jaroslavem Ježkem patří k nejdůležitějším představitelům divadelní avantgardy v meziválečném Československu. Jejich Osvobozené divadlo s prvky dada se postupně orientovalo na politickou a zejména v druhé polovině 30. let na protifašistickou a protinacistickou satiru.

Po komunistickém převratu působil Jan Werich jako důležitý most mezi předválečnou demokracií a tehdejší dobovou realitou, velký význam měl i jako uznávaná morální autorita. Hrál v několika filmech a televizních inscenacích, řídil divadlo, psal cestopisy a pohádky, namluvil animované filmy, pokud to bylo možné, veřejně vystupoval se svými názory v médiích. Na jeho dílo navazovala či ho přímo rozvíjela řada divadel a avantgardních projevů v šedesátých letech; jeho výroky a postoje se staly důležitou posilou pro český národ po násilném potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Jan Werich se do vily nastěhoval na podzim roku 1945, byla mu přidělena jako obecní byt – vila mu nikdy nepatřila, po celých 35 let, po které tam bydlel, platil Praze nájem. Za života Jana Wericha byla vila místem mnoha setkání návštěv, například Werichův pravidelný „návštěvní den“ na Štědrý den byl vyhlášený a od deváté hodiny ráno k němu proudila spousta hostů. V něčem jakoby Werichův život ve vile odrážel jeho postavení v reálném životě – prominentní, národem milovaný umělec ve zlaté kleci – komunistický režim mu umožnil realizovat právě tolik, kolik sám uznal za vhodné (a za to ho patřičně a halasně pochválil) a zároveň mu stejné množství tvrdě zakazoval a zamezoval využití jeho tvůrčího génia například v zahraničí.

Janu Werichovi, respektive jeho tvorbě a celoživotnímu dílu, je věnována i expozice ve vile, která je dále rozčleněna na několik částí – část věnovanou Osvobozenému divadlu, Werichově a Voskovcově činnosti v době druhé světové války, tvorbě Jana Wericha v Československu v letech 1945–1980; poslední část tvoří prostor s pracovním název Pracovna, náznakově ukazující každodenní život tohoto významného představitele české, ale i světové kultury.

Jiří Voskovec

(19. června 1905 Sázava – 1. července 1981 Pearblossom, USA)

Přestože bydlel ve vile nejkratší dobu ze všech zde uvedených osobností, patří k ní Voskovec stejně neodmyslitelně jako Jan Werich. Vytvořili spolu téměř nepřekonatelnou profesní dvojici, navíc spojenou hlubokým přátelstvím, které nepřerušilo ani rozdělení jejich životních cest po roce 1948 (a to včetně bytí v jiném světadílu). Jakoby právě jejich životy zosobňovaly veškerou absurditu rozdělného světa, již sice dokázaly překonat individuální vztahy, ale které se musely podřizovat mechanismům studené války.

Voskovec byl Werichův přítel z gymnázia s výrazným uměleckým talentem; už jako mladý byl díky svým vizuálním básním přijat do uměleckého sdružení Devětsil. Souběhem dobových okolností začali s Werichem hrát divadlo a hlavně psát divadelní hry. Osvobozené divadlo, které převzali, se stalo jedním z klíčových center moderní kultury, propojující jak inteligentní satiru včetně politické, tak i excelentní jazzovou hudbu, současné výtvarné umění a hlavně víru v člověka a jeho zdravý rozum.

Na přelomu roku 1938 a 1939 byli s Werichem a Ježkem nuceni emigrovat do Spojených států; všem bylo jasné, že by byli jedni z prvních, pro které by si po zániku Československa gestapo přišlo.

V emigraci pracovali pro Hlas Ameriky ve vysílání určeném pro Evropu, učili se anglicky, překládali své hry a postupně se zapojovali do uměleckého života tam. Konec války přivítali s nadšením a s vírou v brzký návrat – obnova republiky na spravedlivějších základech se zdála snadným cílem.

Jan Werich se vrátil už v roce 1945, Jiří Voskovec až 1. 9. 1946, jeho návrat zkomplikovalo rozvodové řízení. Nicméně během následujících dvou let Voskovec pochopil, že politická cesta, kterou se Československo ubírá, postupně opouští veškeré demokratické principy a rozhodl se znovu, tentokrát definitivně, odejít do emigrace.

Příběh Jiřího Voskovce, který se ne vždy snadno prosazoval v hereckém světě Spojených států, je neuvěřitelným příběhem síly lidského ducha. Voskovec se nakonec prosadil jako uznávaný čechovovský a shakespearovský divadelní herec, hrál ve filmu po boku takových umělců, jako byli Richard Burton, Gregory Peck, Elizabeth Taylor a další. Jeho byt v New Yorku byl otevřený pro řadu přátel i z Československa, mnozí z nich zde našli na krátkou či delší dobu útočiště.

O různém a zároveň v něčem velmi podobném životě obou mužů podává velmi sugestivní obraz vzájemná korespondence, která mezi nimi probíhala od konce 50. let až do smrti Jana Wericha. I s ní je možné se seznámit v expozici vily Jana Wericha.

Vladimír Holan

(16. září 1905 Praha – 31. března 1980 Praha)

Vladimír Holan žil ve Werichově vile v letech 1948–1968. Patřil k nejvýznamnějším českým básníkům a překladatelům, jeho poezie je intelektuálně náročná a řeší základní filozofické otázky lidské existence. Autorovy básně charakterizuje bohatá osobitá obraznost spolu s propracovanou rytmikou a instrumentací verše. Rané sbírky ovlivnil avantgardní poetismus. Ve 30. letech se v Holanově neosymbolistickém období (sbírky Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…) prosazuje komplikovaná obraznost založená zejména na symbolistickém křížení metafor a metonymií, ale též na experimentech na všech úrovních jazyka. Výsledek tvoří mnohost významových rovin a sémantická přesnost, po stránce obsahové pak hloubka až metafyzická. Ve válečných letech, počínaje sbírkou Odpověď Francii z roku 1938, se básník spolu s ostatními velkými českými spisovateli stává mluvčím národního osudu. Rovněž jeho poetika se přizpůsobuje široké čtenářské obci. Jedno z významných děl z této doby představuje poema Terezka Planetová (1943), v níž se projevuje inspirace lidovou poezií. Její vliv pozorujeme u Holana již od počátku jeho tvorby. Lidovou poezií se básník zabýval rovněž ve spolupráci s E. F. Burianem a Františkem Halasem, s nímž vydává v roce 1938 soubor Láska a smrt. Po osvobození píše Holan děkovné básně Rudé armádě. V 50. letech se věnuje meditativní lyrice, nemůže však publikovat a uzavírá se do sebe. Píše rovněž velké epické skladby sdružené později do souboru Příběhy (1963). Také jeho epiku charakterizuje až filozofická hloubka spolu s gnómickými tezemi, hojně zasazovanými do textu. Vrcholným dílem a syntézou básníkova myšlenkového světa se stává rozsáhlá poema Noc s Hamletem (1964). Tu doplňuje kratší erotičtější, avšak podobně významově bohatý dialog Noc s Ofélií (1973). V Holanově pozdním období se jeho jazyk zdánlivě zpřístupňuje čtenáři (například sbírka Asklépiovi kohouta 1970), stále však obsahuje mnoho sémantických rovin – některé průhlednější, některé vyžadující pečlivější interpretaci. Součást básníkova díla tvoří též poezie pro děti psaná pro jeho dceru Kateřinu (Bajaja 1955).

Han Hŭng-su

(1909 – po 1953)

Shodou okolností, daných často nepřehlednou situací během druhé světové války, ve vile v letech v letech 1943–1945 bydlel i zakladatel československé koreanistiky, historik, archeolog a překladatel Han Hŭng-su. Tento vědec s pozoruhodnými životními osudy, které ho jako zaměstnance Státního etnografického muzea ve Vídni (působil zde od 1941, po ukončení studií ve Švýcarsku) dovedly v roce 1942 do Prahy, kde se podílel na realizaci velké výstavy věnované umění a uměleckému průmyslu Japonska (zahájena byla 25. 2. 1943). Zde navázal styky s Náprstkovým muzeem a pražským Orientálním ústavem. Ředitel Orientálního ústavu (tehdy Orientalisches Institut) Adolf Grohmann rozpoznal odborné schopnosti mladého vědce, mj. ovládajícího šest jazyků, a podařilo se mu zařídit jeho přestup do Prahy (se zachováním malého úvazku ve Vídni). Přemístění napomohla i skutečnost, že jeho rodná země, Korea, byla součástí japonského impéria, tedy blízkého spojence Německa.

Hŭng-su se v Praze nastěhoval do bytu v domě č. p. 501 na Kampě, který v roce 1941 dostala k obývání Huberta Algermissen (rozená Protivenská), manželka německého lékaře Heinricha Algemissena, se kterou se Hŭng-su seznámil ve Vídni, když, stejně jako on, pracovala v Etnografickém muzeu. Huberta vystudovala sochařství a medailérství na Akademii v ateliéru Otakara Špaňhela, střídavě s manželem pobývala ve Vídni a sama v Praze, kde se nakonec usadila natrvalo poté, co se v roce 1943 rozvedla. V roce 1944 se k Hŭng-suovi nastěhoval další Korejec, Kim Kjŏng-han, kterého si v červnu roku 1945 vzala za manžela.

Těsně poválečné období je v životě vily zajímavé – na Hubertu a její dva korejské spolubydlící byla upřena velká pozornost. Veřejnost se prostřednictvím médií ptala, jak můžou Němka a dva Asijci bydlet v tak prominentním prostoru, jako je dům na Kampě. Za všechny tři se zaručili zaměstnanci Orientálního ústavu, nicméně si museli urychleně hledat ubytování jinde, zvlášť poté, co se z USA vrátil Jan Werich a byt na Kampě mu byl přidělen – na jeho uvolnění čekal v hotelu Alcron.

Spíše pro dokreslení komplikované mezinárodní situace zde ve stručnosti uvedeme další osudy Han Hŭng-sua – jeho japonský pas pozbyl platnost, korejský nemohl vzhledem k neexistenci zastupitelstva v Československu získat a tak přes jeho intenzivní snahu dostat se domů stále narážel na byrokratické potíže. Období, které však v Československu strávil, patří z pracovního hlediska k tomu nejzajímavějšímu – vedl kurzy orientálních jazyků, pracoval na dějinách Koreje, překládal korejskou literaturu do češtiny, propagoval korejské texty v rozhlase… Tato činnost zanechala hluboké stopy v české orientalistické škole a k Hŭng-suovi se hlásí řada českých orientalistů. Vedle toho se jako komunista angažoval v podpoře nového severokorejského režimu.

V roce 1948 se mu podařilo přes Moskvu odjet do Pchjongjangu, kde se mj. stal předsedou Výboru pro zachování kulturního dědictví. V Severní Koreji intenzivně propagoval Československo, mj. zde vyšel jeho překlad Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka. Hŭng-suova spolupráce se severokorejským režimem skončila po vlně čistek v roce 1951 a 1952, soustředěné na přední intelektuály, kteří prošli západní zkušeností. Po roce 1952 už není o Han Hŭng-suovi žádná zpráva a lze předpokládat, že zahynul v některém z převýchovných táborů.

(zpracováno na základě knihy Miriam Löwensteinové a Jaroslava Olšy: Han Hŭng-su – Otec československé koreanistiky, Praha 2013)