Historie Werichovy vily

Objekt Werichovy vily, dříve též zvaný Dobrovského domek nebo Engelova koželužna, má více než 450letou historii a úzce souvisí s historií ostrova Kampa, od nepaměti využívaného řemeslníky, kteří nutně ke své činnosti potřebují vodu – mlynáři, koželuhy, zahradníky, hrnčíři (hrnčířské trhy na Kampě se udržely až do 20. století). Později, po vybudování nejprve šlechtických zahrad, poté veřejného parku, začal ostrov sloužit také jako vyhledávané místo odpočinku.

Mezi nejstarší zprávy o objektech a zahradách na Kampě patří informace o Sovovském mlýně ze 14. století (dnes hlavní budova Musea Kampa); zprávy o založení prvních zahrad jsou z 15. století; většina domů pak byla postavena ve druhé polovině 16. století a na začátku století následujícího.

První zmínka o stavbě dnešní Werichovy vily pochází z roku 1580, minimálně od druhé čtvrtiny 17. století zde měl koželužnu Servác Engel, rodem z Flander, který byl za obranu Prahy proti Švédům povýšen v roce 1648 do šlechtického stavu s přídomkem z Engelsflussu.

Část zahrady s dnešní Werichovou vilou získal šlechtický rod Nosticů v roce 1725. Nosticové zrušili koželužnu, prostor obezdili a přičlenili jako zahradu k blízkému Nostickému paláci.

V roce 1797 nechal Bedřich Nostitz bývalou koželužnu, využívanou do té doby jako zahradní domek, upravit architektem Ignácem Palliardim do dnešní klasicistní podoby. Po rekonstrukci se sem nastěhoval vychovatel rodiny Nosticů Josef Dobrovský. V roce 1840 zde byl postaven skleník, ze kterého zbyla severní zeď.

Ve 20. století byla Kampa využívána jak soukromými zahrádkáři, tak sportovními kluby. Většina areálu se stala po roce 1918 majetkem pražské obce, včetně tehdejšího Dobrovského domku, který byl rozdělen do několika bytů a využíván k obecnímu bydlení. Úprava objektu byla provedena podle návrhu architekta Bohumila Hübschmanna.

Nynější rozlehlý park Kampa vznikl na přelomu 30. a 40. let 20. století jako vojenské cvičiště a prostor pro přehlídky vojska (chystanou nejdůležitější přehlídku nacistických vojsk zmařila povodeň v březnu roku 1940). Zbytky historických zdí původních zahrad byly zbourány nedlouho poté, mj. kvůli lepšímu přístupu hasičů k Vltavě. Do dnešní podoby anglické zahrady byl park přetvořen v letech 1947–1948, domek-vila spadal pod Podnik bytového hospodářství a byl v majetku města Prahy. Pro bydlení byla vila využívána až do roku 2002, kdy ji zasáhla velká povodeň, při které voda vystoupala až do výše první patra domu. Po základní rekonstrukci se hledalo využití – Městská část Prahy 1 jako majitel vily vyhlásila ideový záměr využít vilu ke kulturním účelům.

V roce 2015 na základě vítězství ve veřejné otevřené soutěži získalo Werichovu vilu do pronájmu Museum Kampa.

Meda Mládková usilovala o možnost využívat Werichovu vilu pro kulturní účely již po povodních, chátrající objekt na okraji parku s fascinující historií vždy vnímala jako skvělý pandán pro činnost uměleckého muzea. Zájem Nadace prezentovat odkaz Wericha a Voskovce a další osobnosti spjaté s Werichovou vilou přirozeně vyplýval i z dlouhodobé snahy pečovat o českou kulturu a zprostředkovávat ji v různých podobách veřejnosti. Např. v roce 2007 Nadace Jana a Medy Mládkových ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis a významným českým literárním teoretikem profesorem Ladislavem Matějkou vydala dva svazky souboru korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které byly vyhlášeny Knihou roku 2007. Za zmínku stojí, že se Meda Mládková s Jiřím Voskovcem v Americe pravidelně přátelsky stýkala a zřízení instituce, která by jeho a Werichovu uměleckou činnost systematicky připomínala, vnímala jako určitou službu příteli.

V roce 2012 vstoupil do správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových JUDr. Jiří Pospíšil, který se spolu s Medou Mládkovou věnoval dopracování ideového řešení expozice věnované životu a tvorbě Jana Wericha. Jiří Pospíšil také koordinuje celý projekt Oživení Werichovy vily. Patronkou projektu se stala hraběnka Mathilda Nostitz, blízká přítelkyně Medy Mládkové; obě dámy spojovala intenzivní péče o kulturní dědictví České republiky a Evropy.