Voskovec s Werichem svoji první hru, slavnou Vest Pocket Revue, napsali na základě Werichovy neúspěšné povídky Muž který sbíral fotografie rozzuřených. Když ji v dubnu roku 1927 uváděli na společenském večeru v Umělecké Besedě, šlo o studentské představení se vším všudy. Za kostýmy jim například sloužily přešité uniformy Voskovcova tatínka z carské armádní kapely. Nikdo tehdy nečekal, že představení, jehož premiéra měla být zároveň derniérou, se stane trhákem, který bude reprízován více jak dvěstěkrát. S „Vestpoketkou“ se brzy dostávají na prkna Osvobozeného divadla, kde pak až na malé výjimky setrvávají.
Tou dobou již Osvobozenému divadlu vládl Jindřich Honzl, Jiří Frejka jej opustil v březnu 1927. I Honzlův vliv však postupně slábne a navrch získává revuální pojetí dvojice V+W. A tak Honzl nakonec soubor opouští, odchází do brněnského Národního divadla a Osvobozené předává Voskovcovi s Werichem. Ti se koncem dvacátých let stěhují do sálu v Paláci u Nováků (dnešní Divadlo ABC) a formují kolem sebe silný tým, jehož důležitou součástí se kromě Jaroslava Ježka stává například architekt a jevištní a kostýmní výtvarník František Zelenka. Jindřich Honzl ale i po svém odchodu s Voskovcem a Werichem zůstává v úzkém kontaktu a režíruje jak jejich divadelní hry, tak první dva filmy.
Nejprve se Voskovec s Werichem soustředili především na humor a reflexi každodennosti určované vymoženostmi i estetikou nové doby. Jejich hry z této doby bývají označované jako poetické komedie. Jiří Frejka jim tehdy v tisku dokonce vytknul, že si málo uvědomují společenské poslání své scény. Na to mu odpověděli článkem v časopise Přítomnost: „Naše poslání je jednoduché: bavit.“ Prohlásili, že nechtějí provozovat společenskou kritiku, že odmítají propagandu a tendenci jako něco, čímž divadlo ztrácí své umělecké poslání. Netrvalo ale dlouho a i oni se začali vyjadřovat k aktuální politické situaci…