Za minulého režimu se Jan Werich na stříbrném plátně i na televizní obrazovce objevoval víc než na divadelních prknech. Občas se to přikládá jeho neřiditelné improvizaci, kterou, byla-li politicky nekorektní či jinak nevhodná, nešlo na divadle odestát, avšak ze záznamu ji bylo možno vystřihnout. I filmových a televizních rolí však bylo pomálu, zvláště po roce 1968, kdy Werich podepsal Dva tisíce slov.
Za zlatou éru Werichova televizního působení tak můžeme označit první polovinu šedesátých let, kdy se objevuje v několika převážně krátkometrážních filmech. Prvním z nich byl Medvěd (1961), krátká inscenace navazující na představení divadla ABC, v němž vedle Wericha září Stella Zázvorková. Ještě téhož roku se pak vysílaly Slzy, které svět nevidí. Oba tyto filmy na motivy Čechovových povídek režíroval Martin Frič. Pod taktovkou Františka Filipa a po boku Jaroslavy Adamové si pak Werich zahrál limského španělského místokrále v hodinovém Kočáru nejsvětější svátosti (1962).
Zmínku si jistě zaslouží i Král a žena (1967), film, ke kterému Jan Werich napsal scénář a v němž pak sám (za režijního vedení Evalda Schorma) ztvárnil anglického krále Jindřicha VII. Jana Brejchová v roli Kateřiny Paarové svým vybroušeným projevem dokládá, jaké štěstí na herecké kolegy a kolegyně Werich před kamerou měl. Ostatně skromné dílo stojí hlavně na konverzaci a jejím bravurním zvládnutí.
V sedmdesátých letech pan Jana Wericha v televizní tvorbě nacházíme již jen jako nerudného pana Wiolu z druhé série oblíbeného Pana Tau. Werich prý seriál nepovažoval za příliš kvalitní a roli přijal především z finančních důvodů. Nakonec se bohatý dědeček malé Claudie stal Werichovou poslední rolí, protože jeho zdravotní stav se výrazně horšil.