Psaní jako dialog
Jan Werich popsal tvůrčí součinnost s Jiřím Voskovcem následovně: „A když jsme spolu psali, tak jsme psali než to, čemu jsme se společně smáli.“ Psaní prý vždy začínalo společným rozhovorem, v němž Voskovec s Werichem pokračovali, dokud se neobjevil nosný nápad. Když konečně přišel a oni jej rozpoznali, chytili se ho a začali od něj odvíjet příběh. Nejprve jen v poznámkách, které teprve později rozpracovávali do větších detailů. Když měl příběh hrubé obrysy, pustili se do volné improvizace jednotlivých obrazů a skečů. Až na jejich základě se psalo „naostro“. Například jejich slavná Vest Pocket Revue měla prý kromě Werichovy povídky Muž, který sbíral fotografie rozzuřených předobraz ve zcela improvizovaném rozhovoru točícím se kolem prodeje hrobky.
Jiří Suchý vzpomíná, že později, když už od sebe Voskovce s Werichem dělila železná opona, měl Werichovi s vymýšlením a zapisováním scének pomáhat on. Sice nakonec nešlo o příliš úspěšnou či plodnou spolupráci, podařilo se mu však díky tomu poodhalit způsob, jímž tvůrčí dvojice V+W spolupracovala: „Ale od té doby jsem přesvědčen, že Jan Werich to byl, kdo zahrnoval Jiřího Voskovce nápady, ty pak Voskovce inspirovaly k jeho nápadům, a Voskovec to byl, kdo tomu všemu nakonec dával jakousi fazónu a učinil z toho scénář či libreto, které pak rozvíjeli při další práci. Ostatně, dá se to vyčíst i z dikce a mimiky obou klaunů, kdy Jan Werich hrál s jakousi ležérností, zatímco Jiří Voskovec se svou pregnantní dikcí byl živou učebnicí jevištní mluvy, a to i ve filmu.“